Princezna Fňukalka

Dnešní článek bude trochu delší, protože od neděle se událo pár věcí (- i když nic převratného ;) -). Tak trochu si troufám říct, že už jsem opravdu velká holka, protože jsem dneska jezdila po Seattlu jako pravej profík. Pokud vynechám fakt, že jsem vždycky jela v blbém směru (- což není moje chyba, jen ta navigace je naprostej krám! -), tak jsem projezdila půlku Seattlu; Alki beach, Costco ve West Seattlu (a to nejbližší okolí), Seattle Down Town a obě dálnice I-90 a 405. Půlku dne jsem strávila v autě, a přísahám, že jsem se snad nikdy necítila tak unavená! Ale byl to Julčin první den ve školce, tak to nějak přežiju. Dokud je šťastná ona, dokážu být i já, a fakt, že jsem si koupila novou mikinu a tričko s tím nemá co dělat! :)

Každopádně, abych se dostala k tomu, proč se dnešní článek jmenuje "Princezna Fňukalka" Vlastně je to docela jednoduché... Když jsme před chvílí večeřeli, všichni jsme seděli kolem stolu na pátiu a holčičky si furt stěžovaly na něco a odmítaly jíst. Jediná Laila, kterou jsem krmila, byla hodná, a tak babička Věra začala povídat pohádku o Princezně Fňukalce; bylo to asi nějak takhle: "A ona si furt na něco stěžovala, jak jí je horko, a jak jí je zima, a jak má hlad, nic neudělala sama. A tak jí její tatínek Král poslal do lesa, kde jí našli loupežníci. Princezna byla zoufalá, všechno musela dělat sama, nikdo kolem ní neskákal, a tak, když se konečně dostala zpátky domů, byl z ní úplně nový člověk." Po téhle vymyšlené pohádce začaly holky vykřikovat: "Já nejsem princezna Fňukalka!" a "A já vůbec nefňukám!" V tu chvíli jsme se je pokoušeli ignorovat a přimět je sníst jejich oběd, když se Margitka zase začala pitvořit a najednou zajela pod stůl. Všichni jsme se hrozně lekli, protože se bouchla do brady a do hlavy, ale když se zvedla a odešla s brekem do domu za mamkou, tak Julča prohlásila něco jako: "A vidíš, že přece si Princezna Fňukalka." ... Já vím, že to není správný, ale v tu chvíli jsem si nemohla pomoct a musela jsem se začít smát. Ta chudinka malá to prohlásila naprosto nevinně v tak nevhodnej, a přesto dokonalej okamžik, že to jinak nešlo - bylo to k nezaplacení! 

Los Angeles Trip (part I)

Myslela jsem si, že jednou budu schopná napsat plnohodnotný článek o svém pobytu v městě Andělů, ale nakonec jsem došla k závěru, že asi nikdy nebudu schopná vložit na papír svoje myšlenky tak, jak bych chtěla. Takže, nač to oddalovat, tady je první část.

Washington Lake Photoshoot

Tak se za mnou přijela podívat kamarádka z Čech a tady je prvních několik fotek, které jsme hned druhý den po jejím příletu pořídily :-)) Jezero Washington, pět minut pěšky od mého domu. 

Takhle se žije v USA

Už je to tři měsíce, co jsem přistála na druhém konci světa, páni!

Tak se pojďme podívat na nějaké fotky, které jsem zatím pořídila :-))

Nemůžu uvěřit, že už je to tři měsíce, co jsem opustila Prahu, a vyrazila vstříc Americe. Připadá mi to, jako by to bylo teprve včera! I když mi chybí moje rodina, přátelé a celá naše země, mám to tady ráda. Je to úplně jiný život, a je to skvělý. Tohle je teď můj domov, a ještě dalších téměř devět měsíců bude. 
Mám to tady ráda; holky, Madlu a Jirku, řízení auta, fakt že mám pláž téměř za domem, město... prostě úplně všechno. Je to součást mého života, a zkušenost, za kterou budu vděčná do konce života.

Quotes (Citáty)

Jsem člověk, který miluje citace, ať už takové nebo makové, hlavně musí být dobré, a tak vám sem čas od času nějaké ty citátky šoupnu ;-) Tentokrát jsou to citáty o lásce a o bytí/čase.

» Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo. (Jean Dutord)

» Odmítáme ty, co nás milují, a milujeme ty, co nás odmítají. (Licius Annaeus Seneca)
» Člověk, který nikdy neplakal, nežil. (Jan Werich)

» Nemohu společně s tebou, avšak ani bez tebe žít. (Gaius Valerius Martialis)

» Existuje tisíce způsobů, jak zabít čas, ale žádný, jak ho vzkřísit. (Albert Einstein)

» Všechno je konečné; Tak to říká rozum, i když cit mu do toho často a rád kecá. (Jan Werich)
» Myslet lze jen rozumem, ale chápat jen srdcem. (Joseph Addison)
» Pamatuj, že i ta nejtěžší hodina v životě, má jen 60 minut. (Sofoklés)


Vaše Denie

Jmenuju se Denie

A tak to začíná...

Rozhodla jsem se založit tento blog, abych se mohla se světem podělit o svůj životní příběh. Blog oficiálně vzniká dnešním dnem, tedy 22. 7. 2011 během mého pobytu v Americe. Už jsem tu nějakou dobu, a každý den si maximálně užívám a vychutnávám si život tady, ale i přes to už se těším, až se na podzim zase na chvíli podívám domů, do rodných Čech :-) 

Každopádně se asi hodí nějaké to představení, jak mé, tak mého blogu, tak jdeme na to.
V současné době mi ještě následujících pár dní bude dvacet let. Což znamená, že v USA jsem ještě stále neplnoletá, a to je docela sranda :-D Jsem tady u známých mé rodiny, kteří žijí v rodinném městečku kousek od Seattlu. Bellevue vzniklo jako metropolitní město pro společnost Microsoft, ale to je trochu jiná historie. Prostě jsem se ocitla tady, a dělám něco jako velkou ségru třem malým a úžasně rozkošným holčičkám. Margitka (6), Julie (4) a nejmladší Laila (2) a princezny jsou to vážně kouzelné, byť jsou občas na přizabití :-D Pokud mi to jejich rodiče dovolí, jistě tu v průběhu času najdete nějaké jejich fotky nebo videa, ale spíš bych s tím moc nepočítala :-)